Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., založil za nacistické okupace se svými čtyřmi přáteli tzv. Rapsodické divadlo. To bylo charakteristické minimem kulis a důrazem na mluvené slovo. V mnohém připomínalo spíše přednes filosofických úvah než klasické divadlo.
Hra „Před zlatnictvím“ vyšla knižně v roce 1960. Wojtyla v té době už byl biskupem. Nese výmluvný podtitul: „Meditace o svátosti manželství chvílemi přecházející v drama“. Není to příběh vnějších událostí, ale především vnitřních morálních postojů. Jejím tématem je napětí mezi povrchní, nestálou vášní a opravdovou, hlubokou láskou, která má „příchuť celého člověka“. Umožňuje nám nahlédnout do života tří párů s velmi odlišnou zkušeností lásky. Všechny tři však spojuje postava zlatníka, ke kterému si přicházejí vybrat snubní prsteny.
Prvním párem je Tereza a Ondřej, kteří prožívají šťastné, ale krátké manželství. Brzy po narození jejich syna Kryštofa musí Ondřej odejít na frontu, kde zahyne.
V úvodním dějství hry se oba manželé vracejí k prvním momentům své lásky, ke dni zásnub a době příprav na svatbu. Tereza vzpomíná na okamžik, kdy ji Ondřej po určitém vnitřním boji požádal o ruku. Ondřej si sám uvědomuje, že jeho cesta k Tereze byla dlouhá. Po celou dobu musel snášet střet mezi prchavým okouzlením, které u něj vyvolávaly jiné dívky, a „podivným přetrváváním Terezy“ v něm. Ondřej se nakonec rozhoduje Tereze otevřít své srdce. Rozhoduje se pro lásku, která „tryská ze svobody“.
Tereza sama vypráví příběh jejich lásky z poněkud odlišné, ženské perspektivy. Už se vnitřně připravuje na svatbu. Zastavuje se před výkladní skříní obuvnictví a vybírá si střevíčky. Na Ondřeje v tu chvíli jakoby zapomíná. Vlastně jen zdánlivě… Wojtyla má neobyčejné pochopení pro zamilované dívčí srdce: „Hledala jsem očima střevíčky na vysokém podpatku… Ondřej je o tolik větší než já, že se potřebuji povytáhnout na špičky – takže jsem přece jen myslela na Ondřeje, na Ondřeje a na sebe.“
Oba snoubenci společně přicházejí ke zlatnickému krámku, aby si vybrali prsteny. Ve výloze zlatnictví se tajemným způsobem zrcadlí jejich společná budoucnost. Setkávají se se zlatníkem (který snad představuje lidské svědomí). Ten se pro ně stává jakýmsi učitelem pravé lásky. Ukazuje na hloubku symboliky snubních prstenů: „Váha těch zlatých prstenů… to není váha kovu, nýbrž vlastní váha člověka, každého z vás zvlášť a obou dohromady.“
Určitým vrcholem prvního dějství je zpěv sboru: „Jak strašně touží člověk po lásce, jak lidé touží být si blízcí! (…) Láska … pulsuje ve skráních, v člověku se stává myšlenkou a vůlí: vůlí Terezy být Ondřejem, vůlí Ondřeje být Terezou.“ Je to působivá narážka na manželskou jednotu. Jejím výrazem a substrátem, živnou půdou, se stává tělo a bytí „jedním tělem“: „Tělo – jím prochází myšlenka, ale nespokojí se v těle – jím prochází láska. Terezo, Ondřeji, hledejte přístav pro myšlenky ve svých tělech, dokud jsou, hledejte přístav lásky.“ Láska znamená sebe-darování ve svobodě, sebe-darování druhému v těle. Láska se nezastavuje u pouhého těla, ale jde dál a nachází v těle výraz milované osoby. Láska tak nachází svůj „přístav“.
V druhém dějství hry se pozornost obrací k manželství Anny a Štěpána, které oproti předešlému prochází vážnou krizí. Anna, která je plná hořkosti a zklamání ze vztahu, říká, z čeho tento pocit pramení: „Nechtěla jsem se cítit jako předmět, který nelze ztratit, jakmile už ho jednou někdo vlastní.“ Ze zoufalství chce prodat svůj snubní prsten zlatníkovi. Ale ten, když položí prsten na váhu, odmítne: „Ten prsten neváží vůbec nic, váha pořád ukazuje nulu, nemůžu z ní dostat ani jediný miligram. Váš manžel je zřejmě naživu – pak žádný jednotlivý snubní prsten nic neváží – – váží jen oba dohromady.“
Monika a Kryštof, děti těchto dvou manželství, si do svého vztahu přinášejí zkušenost lásky i odcizení svých rodičů. Jejich tápavé hledání vlastní cesty Wojtylovu hru uzavírá.
Může být zvláštní si představit, že biskup žijící v celibátu píše s tak hlubokým vhledem o manželské lásce. Pro Wojtylu však byla právě láska mezi ženichem a nevěstou klíčem k pochopení těch nejvznešenějších pravd víry.